\section{Kořenový systém souborů přes NFS} Mnozí používáme NFS (Network File Sharing protokol) pro sdílení části diskového prostoru naší LAN několika počítači zároveň. V~tomto odstavci bych rád upozornil na novinku, která přichází s~novým jádrem řady 2.0.x a to je, kromě úplného přepracování a tedy zrychlení NFS, možnost montování kořenového filesystému přes NFS. Této nové možnosti zajisté rádi využijí všichni, kteří chtějí mít více než jeden X-terminal a nemají dostatek diskového prostoru, či dokonce mají bezdiskový počítač. V~dalším budeme uvažovat, že vytváříme X-terminál na bezdiskové stanici IP-10.11.11.101, a že kořenový FS montujeme ze serveru IP-10.11.11.1. \subsection{Jak na to?} Nejprve je třeba na serveru vytvořit kořenový adresář stanice \verb|/bezdisk/stanice1/| a v~něm komletní strukturu kořenového FS. Pozor, tento adresář se stanici bude jevit jako kořenový adresář \verb|/|, proto veškeré symbolické linky budou vztahovány k~tomuto adrsáři a nikoli k~původnímu \verb|/bezdisk/stanice1|; například uděláme-li na serveru link \verb|/bezdisk/stanice1/usr -> /usr| na stanici to bude znamenat zacyklený symbolický link \verb|/usr -> /usr|! Adresář \verb|/usr| je dobré přimontovat později během bootování pomocí NFS. V~adresáři \verb|/bezdisk/stanice1/etc| je třeba upravit všechny konfigurační soubory tak, aby odpovídaly stavu na stanici; rozhodně je třeba editovat \verb|HOSTNAME, fstab, inittab| a zejména síťovou část |rc.d/rc.*|. Jádro na serveru by mělo mít podporu NFS, případně RARP ({\small Reverse Address Resolution Protocol}) či BOOTP. Pro další předpokládejme RARP. Do \verb|/etc/exports| na serveru je dobré přidat řádek spřístupňující stanici její kořenový adresář a případně jiné potřebné adresáře, například \verb|/usr, /bin, /lib, /var/X11R6|. \begin{verbatim} # Soubor /etc/exports #____________________________________________________________________ # | jméno počítače tak jak je v /etc/hosts | # adresář | + v závorce parametry pro NFS | # | | /bezdisk/stanice1 stanice1(rw) /usr stanice1(rw) #____________________|______________________________________________| # Konec souboru /etc/exports \end{verbatim} A~poslední věc, kterou na serveru spustíme bude \verb|rarp -s |, kde \verb|IP-stanice| je IP adresa stanice a \verb|HW-stanice| je hardwarová adresa ethernet karty stanice --- tedy například, \verb|rarp -s 10.11.11.101 00:00:c0:7b:5a:1c|. Jak zjistit HW adresu vaší karty by mělo být uvedeno v~návodu ke kartě; adresu karty lze zjistit i při bootování jádra linuxu s~podporou dané karty, v~bootovacích výpisech, například instalační diskety Slackware~3.0. Výpis lze prohlédnout pomocí příkazu \verb|dmesg(8)|; důležitá část výpisu pro naši kartu NE2000 vypadá takto: \begin{verbatim} ne.c:v1.10 9/23/94 Donald Becker (becker@cesdis.gsfc.nasa.gov) NE*000 ethercard probe at 0x320: 00 00 c0 7b 5a 1c eth0: NE2000 found at 0x320, using IRQ 10. \end{verbatim} No a nyní vytvoříme jádro pro stanici, jádro je třeba kompilovat s~podporou NFS a NFSroot, tj. je třeba vybrat v~nabídce \verb|Filesystems| položku \verb|NFS filesystem support|, pozor, ne jako modul, ale jako pevnou součást jádra, a poté vybrat \verb|Root file system on NFS| a případně připojit i podpora protokolu, který nám umožní automatické nakonfigurování síťového rozhranní, především IP adresy stanice, tedy buď \verb|RARP| či \verb|BOOTP supprot| či dokonce oba zároveň. Po kompilaci se rozhodneme jakou metodu bootování stanice použijeme. Můžeme použít LiLo či loadlin. Existují ještě další dvě metody, ale o~těch zde záměrně nehovořím, viz \verb|nfsroot.txt| v~dokumentaci k~jádru. Řekněme, že na stanici normálně běhá DOS a X-terminal se používá jen zřídka. V~tom případě zvolme \verb|loadlin.exe|. Na stanici v~adresáři, napřiklad, \verb|C:\loadlin| umístíme vedle \verb|loadlin.exe| navíc námi skompilované jádro pro stanici. Před použitím programu \verb|loadlin| si neopomeňte přečíst dokumentaci dodávanou k~tomuto užitečnému programu. Jaký server požádat o~NFS kořenový systém a jaký adresář poté jako kořenový souborový systém použít se jádru předává pomocí parametrů jádra \verb|root a nfsroot|. Parametr \verb|root=/dev/nfs| předá jádru informaci o~tom, že se kořenový filesystém bude montovat přes síť pomocí NFS. Parametr \\ \verb|nfsroot=::|\\ předá jádru informace o~tom, na kterém počítači \verb|| má hledat kořenový systém souborů \verb||, přičemž existuje řada voleb, kterými lze způsob připojení NFS blíže specifikovat \verb||. Čili v~našem případě bude příkazová řádka pro \verb|loadlin| vypadat takto:\\ \verb|loadlin.exe zImage root=/dev/nfs nfsroot=10.11.11.1:/bezdisk/stanice1| V~našem případě si stanice veškeré informace o~konfiguraci svého IP rozhraní vyžádá přes protokol RARP. Pošle dotaz to sítě a bude jí serverem \verb|10.11.11.1| odpovězeno, že adresa odpovídající její HW adrese je \verb|10.11.11.101|. Teprve poté je možné užívat NFS. V~principu je možené se obejít bez RARP či BOOTP protokolu a konfiguraci TCP/IP předat jádru jako parametr \\ \verb|nfsaddrs=::::::|, kde: \begin{description} \item\verb|| --- IP adresa stanice. Je-li toto pole prázdné, tak adresa bude určena pomocí protokolu RARP či BOOTP. Který s~těchto protokolů se užije závisí na om jaký byl vybrán při konfiguraci kernelu, popř. na parametru \verb||. \item\verb|| --- IP adresa NFS serveru. Je-li k~určení adresy stanice užito protokolu RARP a tento porametr není prázdný odpověď na RARP dotaz bude zpracovana pouze tímto serverem. Chceme-li užít rozdílných serverů pro NFS a RARP zde vyplníme jméno RARP serveru, popř. tento parametr necháme prázdný a IP adresu NFS serveru specifikujeme parametrem \verb|nfsroot|; viz víše. Je-li parametr \verb|| vynechán je doplněn adresou serveru, jež odpoví na RARP či BOOTP dotaz. \item\verb|| --- IP adresa brány (gateway). Je nutné specifikovat v~případě, že je server na jiné síti. Je-li tento parametr vynechán, tak bude předpokládáno, že server se nalézá na lokální síti, nebude-li odpovězeno na BOOTP dotaz jinak. \item\verb|| --- netmask lokálního síťového rozhranní. Je-li tento parametr prázdný, maska je odvozena od IP adresy stanice, nebude-li odpovězeno na BOOTP dotaz jinak. \item\verb|| --- jméno stanice. Je-li tento parametr prázdný užije se jako jmého ASCII reprezentace IP adresy případně hodnota navrácená při BOOTP dotazu. \item\verb|| --- jméno užitého síťového rozhranní. Je-li tato hodnota prázdná, užijí se všechna zařízení pro než byl zodpovězen RARP dotaz a první ze zařízení, které odpoví na BOOTP dotaz. Pro NFS bude užito toho zařízení pro nejž byl zotpovězen buď BOOTP či RARP dotaz. Má-li stanice pouze jedno síťové rozhraní, můžeme bez obav zanechat tento parametr prázdný. \item\verb|| --- metoda, která se užije k~autokonfiguraci. Na místě parametru se specifikuje protokol, který nakonfiguruje síťové rozhranní na stanici, tj. buď \verb|bootp| či \verb|rarp|. Je-li jako parametr zadáno \verb|both| či nic, užijí se oba protokoly; samozřejmě jen tehdy umožnili-li jsme užití obou protokolů během konfigurace jádra stanice. Volba \verb|none| na tomto místě vypíná automatickou konfiguraci a v~tomto případě je třeba specifikovat všechny předchozí parametry. \end{description} Tedy v~našem případě doplníme parametr \verb|nfsroot| například takto:\\ \verb|nfsaddrs=10.11.11.101:10.11.11.1:::stanice1::none|\\ V~tomto případě nejsme nuceni užívat RARP či BOOTP. Nám se osvěčilo užití RARP. Konfigurace pomocí příkazové řádky jádra ne vždy pracovala jak má. Při použití \verb|loadlin.exe| jsme narazily na omezení Diskového Operačního Systému; příkazový řádek může mít v~DOSu pouze 128(!) znaků a to je dosti málo --- bylo nutné se omezit na krátké cesty, přejmenovat obraz jádra i samotný \verb|loadlin.exe|\dots. Samozřejmě k~tomu, aby se nám rozběhl bezdiskový X-terminal je třeba ještě dalších úprav. Je třeba nějaký swapovací prostor pro stanici, nebo nejlépe stanici s~velmi velkou pamětí. Nám dostačovalo 8MB RAM + swap do souboru na DOSovské části disku. Ale to už je jiný příběh.