OS Linux - 3. část: Uživatelé, skupiny a přístupová práva
Neplatit a nekrást (3)
Na další stranuNávrat na titulní stranuVyhledávání informacíNa další stranu

V předchozím díle seriálu jsme mluvili o instalaci operačního systému Linux, konkrétně o distribuci Red Hat. Dnes probereme základy práce se systémem a ukážeme si, v čem se Linux liší od systémů DOS a MS Windows.

Abyste mohli začít pracovat s Linuxem, je nutné se přihlásit do systému. K tomu slouží uživatelské jméno a heslo. Jméno i heslo přiděluje správce systému při založení tzv. konta (někdy se mu říká také účet podle anglického account). Správce systému má vlastní konto označované jménem root (při instalaci se systém ptá na "root password", tj. na heslo, které bude chránit přístup ke kontu správce). Součástí konta pro jednotlivé uživatele je i určení adresáře pro jejich data (domovského adresáře).

K tomu, aby si uživatelé navzájem nemazali soubory nebo nezasahovali do nastavení operačního systému, slouží přístupová práva. Každý soubor je možné označit jako spustitelný a lze povolit nebo zakázat čtení či zápis do souboru. Měnit přístupová práva souboru může pouze vlastník souboru nebo správce systému (root). Uživatele, kteří mají něco společného (například pracují na stejném projektu), je možné sdružit do skupin. I pro skupiny se dají nastavit přístupová práva, takže soubor může být například nečitelný pro ostatní uživatele, členové skupiny jej mohou číst a majitel souboru do něj může i zapisovat. Uživatelem nemusí být pouze fyzická osoba, může jít o konto vyhrazené některému programu. Běžné bývá konto ftp, které používá ftp server.

Pomóc!
Dobře, přihlásili jste se do systému. Jako root, protože po instalaci nemusí být jiné konto k dispozici. Pokud není systém nastaven tak, aby se spustilo prostředí X-Window, bude na vás blikat kurzor a systém čeká na vaše příkazy. Příkazy bude vykonávat interpret příkazů (anglicky se nazývá shell, v systému DOS mu odpovídá command.com). Základní příkazy jsme vám vypsali v rámečku, takže můžete začít zkoumat prostředí.

Časem narazíte na problém, jak donutit nějaký příkaz, aby fungoval trochu jinak než obvykle, budete chtít něco udělat a nevíte jak a podobně. Prostě potřebujete nápovědu. Kromě knihy, která popisuje používání Linuxu, máte k dispozici i několik systémů elektronické nápovědy. Podrobný popis funkce příkazů vám poskytne příkaz man. Potřebujete vědět, jak man funguje? Napište na příkazový řádek: man man a uvidíte. Všechny přepínače příkazu ls zjistíte pomocí man ls a tak dále. K vyvolání nápovědy pomocí man ale potřebujete vědět, na co se ptát. Pokud hledáte odpověď na otázku, jak něco udělat, přečtěte si soubor HOWTO, zabývající se daným problémem (například prací se zvukem se zabývá Sound-HOWTO). Máte ještě nějaké otázky? Zkuste FAQ (Frequently Asked Questions). Ty se ale nevyskytují tak často. Soubory HOWTO mám na svém počítači v adresáři /usr/doc/HOWTO/other-formats/html. Pokud jste instalovali Red Hat 4.2, tak je pravděpodobně naleznete ve stejném adresáři i vy. Pro úplné začátečníky bude asi nejlepší vzít si k ruce dobrou knihu o Unixu nebo si prohlížet online verzi knih z Linux Documentation Project.

Systém souborů
Na rozdíl od systému DOS se jednotlivé disky neoznačují písmeny, ale začleňují se na různá místa v systému souborů. Hlavní adresář se označuje /a je základem stromové struktury podadresářů. Jeho jednotlivé podadresáře mají zvláštní význam:

/dev - v tomto adresáři jsou pouze speciální soubory popisující jednotlivá vstupně/výstupní zařízení, např. /dev/audio, /dev/modem či /dev/mouse, IDE disky se označují /dev/hda, /dev/hdb atd. Tyto soubory slouží k přístu-pu k jednotlivým zařízením a umož-ňují pracovat s periferiemi stejným způsobem jako se soubory.

/etc - zde se skrývají konfigurační soubory systému i jednotlivých programů. Některá nastavení z /etc si můžete změnit vytvořením konfiguračního souboru v domovském adresáři.

/proc - tento adresář není na disku, ale je to souborový systém emulovaný v paměti. Jde o popis nastavení systému. Například soubor /proc/cpuinfo obsahuje informace o procesoru, /proc/interrupts popisuje obsazení jednotlivých přerušení atd. Následující adresáře představují logické dělení souborů v systému: /bin a /sbin - příkazy; /lib - sdílené knihovny (obdoba DLL) ; /var - systémové datové soubory, jejichž obsah se mění, tiskové fronty...; /usr - uživatelské programy, dokumentace apod.; /home - obsahuje domovské adresáře uživatelů. Někdy bývá i jako podadresář /usr/home.

Okna
Dnešní uživatelé trpí představou, že ovládání programů pomocí tisíců různých klávesnicových zkratek je nepohodlné, a vyžadují ovládání pomocí oken. Budiž jim přáno. Příkazem startx se spouští systém X-Window. V případě, že nemáte nějakou starou nebo naopak příliš novou grafickou kartu, objeví se za chvilku prostředí jednoho z manažerů pro X-Window - speciální aplikace, která má za úkol řídit zvětšování či zmenšování oken, jejich přesuny, zavírání, spouštění, ukončování aplikací apod.

Pro X-Window je k dispozici několik manažerů. V Red Hatu 4.2 se implicitně používá fvwm95, který se podobá prostředí Windows 95. O zobrazování oken se stará X-server, představující rozhraní mezi různým hardwarem a aplikacemi. Většina běžných karet je podporována včetně akceleračních funkcí. Pokud jste neměli to štěstí a váš hardware je poněkud nestandardní, podívejte se do souboru XFree86-HOWTO-html.tar.gz. Nastavení X-serveru se budeme věnovat příště. Případné experimentátory bych rád upozornil, že jeho špatná konfigurace může způsobit i poškození hardwaru, takže nedělejte nic, o čem máte pochybnosti.

Konfigurace. Každá aplikace má své "tovární" nastavení, ale většinu aplikací lze upravit podle osobních požadavků jednotlivých uživatelů. V adresáři /etc bývá nastavení platné pro všechny uživatele, vytvořené správcem. Aplikace, které budete často používat, se vyplatí přizpůsobit podle vašich přání. Příslušný konfigurační soubor nebo i adresář se umístí do domovského adresáře a jeho jméno většinou začíná tečkou. Obvykle se osobní konfigurační soubor nevytváří celý od začátku, ale upravuje se kopie souboru z /etc.

Control Panel. Vyznat se ve stovkách konfiguračních souborů trvá dlouho. Red Hat Linux dává uživatelům možnost nastavit pomocí X-Window aplikace Control Panel nejdůležitější parametry systému pohodlněji. Následující popis modulů Control Panelu není úplný, u některých modulů se ještě zastavíme v dalších dílech seriálu.

Control-Panel
Uživatelské rozhraní pro konfiguraci systému.

File System Manager (správce systému souborů). Umožňuje kontrolovat, připojovat a odpojovat lokální i vzdálené disky.

Package Manager. Zobrazí seznam instalovaných aplikací. S jeho pomocí můžete programové balíky přidávat, ubírat a provádět upgrade. Po stisknutí tlačítka Config se zadá adresář s novými balíky. Ty se zobrazí po stisknutí tlačítka Available. Číslo na ikoně adresáře označuje počet balíků vybraných k instalaci nebo pro odstranění.

Glint
Okno pro správu softwarových balíků.

Search Help Systems. Sjednocuje vyhledávání informací ze všech dostupných zdrojů.

Kernel Daemon Config. Přidáváním nebo ubíráním modulů je možné přizpůsobit systém bez nutnosti kompilovat jádro.

Network Configuration. V podstatě jde o "lidštější" podobu konfiguračních souborů z /etc. Nastavením sítě se budeme podrobně zabývat v jednom z dalších dílů.

Printer Configuration. Nástroj pro vytváření a modifikaci tiskových front. Z Linuxu je možné tisknout buď přímo na port tiskárny, nebo do tzv. tiskových front. Výhodou front je, že soubor čeká na vytisknutí i po vypnutí a opětovném spuštění počítače. Výstup je možné upravovat pomocí filtrů. Právě se správným nastavením filtrů pomáhá Printer Configuration. U většiny tiskáren se předpokládá tisk postscriptových souborů pomocí programu Ghostscript což je interpret jazyka PostScript (jde opravdu o programovací jazyk určený k popisu tiskových stran). Takový způsob tisku samozřejmě velice zatěžuje procesor, takže si možná na složitější stránky chvíli počkáte. Jako četbu pro takové chvíle doporučuji ceníky postscriptových tiskáren. Kromě vstupního filtru je třeba zvolit zařízení, na které se má výstup posílat (ve většině případů to bude /dev/lp1) a adresář pro tiskovou frontu. Položka File limit udává maximální velikost souborů určených k tisku. Hodnota 0 znamená neomezenou velikost.

Na závěr mám pro vás ještě jedno doporučení. I když je to možné, nepoužívejte konto root k běžné práci. Mocná privilegia správce systému mohou způsobit zničení systémových souborů, ztrátu důležitých dat třeba jen proto, že někde omylem vynecháte jeden znak. To je pro dnešek vše. Příště se budeme věnovat konfiguraci X-serveru a kompilaci jádra.

Martin Brachtl, Lukáš Mikšíček

Přehled užitečných příkazů

Podrobnější popis jednotlivých příkazů získáte pomocí příkazu man, např.man cd.

Is - obdoba dir v DOS. Is -I vypíše informaci o souborech, Is -a zobrazí všechny soubory v adresáři.
cd - změna adresáře. Pozor, adresáře se oddělují lomítkem (/).
rm - smazat soubor.
rmdir - smazat adresář.
man - nápověda k příkazům.
lpr, lpq, lprm - příkazy pro ovládání tiskové fronty.
more - výpis delších souborů po jednotlivých obrazovkách. K přesunu na následující obrazovku se používá mezerník.
chmod, chown, chgrp - příkazy pro manipulaci s přístupovými právy a vlastníky souborů.
mdir, mcopy, mdel - sada příkazů pro práci s disketou. Klasický unixový přístup není v případě diskety příliš vhodný, proto vznikla tato sada příkazů napodobujících chování OS DOS. Pokud budete používat speciální znaky, jako je * nebo ?, je třeba dát výraz do uvozovek, aby se předešlo jeho interpretaci shellem (např. mcopy"a:soubor.txt"/usr/soubor.txt). Uvedené příkazy jsou součástí balíku mtools a nemusí být všude instalovány.
tar - program pro práci s archivem. V Linuxu často narazíte na soubory s příponou tar, tar.gz. Ovládání programu tar není jednoduché, takže pro začátek uvedu jenom nejčastější způsob použití:
tar tvf <soubor> vypište obsah archivu.
tar xvf <soubor> rozbalí archiv.
tar cvf <jméno_archivu><adresář> zabalí adresář do archivu. To platí pro nekomprimované archivy, tj. archivy s příponou tar. Archivy komprimované programem gzip (*.tgz,*tar.gz) je možné zpracovávat přidáním přepínače z: tar xvfz, tar tvfz, tar cvfz.


Na další stranuNávrat na titulní stranuVyhledávání informacíNa další stranu
Copyright Vogel Publishing s.r.o. 1998
reprinted and translated with
the author's permission
CHIP
Říjen 1997 str.188