OS Linux - 2. část
Neplatit a nekrást (2)
Na další stranuNávrat na titulní stranuVyhledávání informacíNa další stranu

V minulém díle tohoto seriálu jsme vám představili operační systém Linux, dílo počítačových nadšenců, kteří bez nároku na odměnu vytvořili kvalitní a spolehlivý operační systém. Dnes se budeme podrobně věnovat instalaci Linuxu.

Minimální konfigurace, na které se Linux rozběhne, je prý 2 MB paměti, pevný disk, procesor i386sx a libovolná grafická karta, která umí pracovat v textovém režimu. Tento údaj je třeba chápat tak, že poběží čistě jen jádro systému a nic jiného. Aby byl počítač jen trochu použitelný pro normální práci, potřebuje minimálně 4 MB paměti a pro práci v grafickém režimu se systémem X Window se doporučuje 8 MB paměti.

To jsou samozřejmě minimální požadavky. Co se však paměti týče, stále platí, že čím větší paměť, tím lépe. Pro úplnou instalaci byste si měli na svém disku vyhradit 100 MB prostoru a více.

Přestože výrobci hardwaru nepovažují Linux za důležitý a nenamáhají se s vývojem ovladačů, seznam periferií, které je možné připojit k PC s Linuxem, je dost dlouhý. Není celkem problém připojit SCSI či ATA disky, CD-ROM, zvukové a síťové karty, modemy, tiskárny a PCMCIA zařízení. Co se týká speciálních zařízení, jako jsou tablety, karty pro zpracování videa a podobně, vždy záleží na tom, zda se ve světě najde někdo, komu stojí za to příslušný ovladač vytvořit.

Podrobný popis podporovaného hardwaru najdete v dokumentu Hardware-HOWTO, který bývá připojen ke všem větším distribucím.

Základní pojmy
Dříve než se budeme zabývat samotnou instalací, vysvětlíme si několik pojmů, se kterými se pravděpodobně setkáte:
Kernel - česky jádro systému. Poskytuje základní služby ostatním aplikacím, představuje jednotné rozhraní pro komunikaci s různými periferiemi, stará se o systém souborů, komunikaci mezi procesy, správu paměti atd. Jeho velikost je závislá na škále hardwaru, se kterým umí pracovat. V každé instalaci je obvykle jádro, které si rozumí s co největším počtem periferií, takže by mělo pracovat téměř vždy. Pokud budete instalovat Linux poprvé a všechno bude fungovat tak, jak má, není nutné jádro systému nijak měnit. Je jasné, že takové jádro bude obsahovat mnoho kódu, který se nikdy nepoužije, protože daná periferie v počítači není.

Vzhledem k tomu, že zdrojové texty jádra jsou volně dostupné, můžete si zkompilovat nové jádro přesně na míru pro svůj počítač. Stejným postupem je možné do jádra začlenit ovladač periferie, který v původním jádru nebyl.

Kernel modules - moduly. Jedná se o kód, který by byl součástí jádra, ale protože se nepoužívá tak často, byl začleněn do takzvaného kernel loadable modulu a do paměti se zavádí teprve tehdy, když je potřeba. Tím se zmenšuje velikost samotného jádra. Do tohoto modulu se mohou přesunout ovladače zařízení PCMCIA, síťové ovladače a podobně.

Distribuce - z minulého dílu už víte, že distribuce obsahuje jádro Linuxu a další aplikace spolu s nějakým instalačním programem. Jednotlivé distribuce se dají rozdělit na dvě skupiny podle jejich určení. Buď se jedná o "velkou" distribuci, která obsahuje mnoho softwaru a instaluje se obvykle do zvláštní partition na disku, nebo jde o "malou" distribuci, která je určena pro zájemce o vyzkoušení Linuxu. Malá distribuce se obvykle instaluje z prostředí DOS, velká má svůj instalační program a je možné ji nainstalovat i na počítač bez operačního systému.

Mezi malé distribuce patří například MiniLinux, DosLinux nebo česká Monkey. Velké jsou Slackware, Debian a RedHat. Dnes si popíšeme postup instalace malé distribuce Monkey a velkého RedHatu.

Instalace "velké" distribuce
Pokud se rozhodnete pro velkou distribuci (nemusí to být jenom RedHat), musíte provést následující kroky:

  1. Sežeňte si někde vybranou distribuci. Vzhledem k velikosti nedoporučuji stahovat ji z Internetu po komutované lince. Můžete si buď koupit cédéčko, nechat si cédéčko vypálit, nebo si přinést pevný disk k někomu, kdo má rychlé připojení do Internetu, a připojit ho do jeho počítače.

  2. Vytvořte si jednu nebo více instalačních disket (pod systémem DOS pomocí programu RAWRITE.EXE, který je součástí distribuce). Podle distribuce mohou být diskety až čtyři. Je samozřejmě možné okopírovat celou distribuci na diskety, ale to vyjde dráž než koupě distribuce na CD. Před instalací je dobré ZÁLOHOVAT VŠECHNA DŮLEŽITÁ DATA NA DISKU.

  3. Vložte první disketu do mechaniky a resetujte počítač. Potom se řiďte instrukcemi na obrazovce.

  4. Obvykle se dostanete do programu fdisk, kde budete definovat rozdělení disku a vytvářet linuxovou a swap partition. ZMĚNY PROVEDENÉ PROGRAMEM FDISK MOHOU ZNIČIT DATA NA VAŠEM DISKU. Proto pokud dobře nerozumíte tomu, co fdisk dělá, přerušte instalaci a prostudujte si dokumentaci k dané distribuci, nebo požádejte někoho zkušenějšího o pomoc.

  5. Máte-li méně než 8 MB vnitřní paměti, bude nutné vytvořit odkládací prostor (swap partition) a inicializovat ho (většina distribucí to udělá za vás). I v případě, že máte paměti dost, je dobré si nějaký odkládací prostor vytvořit. Jeho velikost by neměla být více než trojnásobkem velikosti instalované paměti. Později je možné zvětšit odkládací prostor vytvořením normálního souboru, ale tím se zpomalí funkce virtuální paměti.

  6. Vyberte si, co přesně chcete instalovat.

  7. Vytvořte si bootovací disketu.

Distribuce Monkey
Distribuce Monkey umožňuje zájemcům o "ochutnání" Linuxu jeho snadnou instalaci v prostředí DOS a MS Windows. Celá se vejde na pět disket a je distribuovaná ve formě ARJ archivů. ARJ soubory je třeba rozbalit na disk C: do adresáře C:\LINUX. Disk nesmí být komprimovaný programem Stacker nebo Doublespace. Pokud instalujete jinam, než na disk C:, je třeba upravit soubor LINUX.BAT. Pak už stačí jen spustit instalaci příkazem linux.bat.

Nebudu podrobně popisovat instalaci ani další práci s Monkey. Nechci vás totiž připravit o požitek ze čtení velmi pěkně a vtipně napsaného originálního manuálu, který najdete na webových stránkách:

http://www.spsselib.hiedu.cz/monkey/
nebo v podadresáři docs adresáře s distribucí Monkey na:
ftp://ftp.spsselib.hiedu.cz/pub/monkey/
ftp://ftp.vslib.cz/pub/unix/linux/monkey/,
ftp://sunsite.mff.cuni.cz/OS/Linux/Distributions/Monkey/
nebo ftp://sunsite.unc.edu/pub/Linux/distributions/monkey/.

Distribuce RedHat
Tato distribuce se zapsala do povědomí uživatelů (ale zejména správců) Linuxu svým průkopnickým systémem pro práci se softwarovými balíky. V "předredhatovské" době byli na tom správci systému podobně jako správci v oblasti DOS či Windows. Instalace softwaru byla nevratným procesem a "zbavit se" programů již nainstalovaných bylo prakticky nemožné. Ruční preparování diskového prostoru v takové situaci vede ke dvěma možným důsledkům:

  • podaří se odstranit pouze část (nejčasteji pouze spustitelné soubory, méně často knihovny, konfigurační soubory a jiné);
  • podaří se "odinstalovat" i něco víc s tím důsledkem, že přestane být funkční jiný software.

Jak se tedy k tomuto problému postavili u firmy RedHat? Vyvinuli velmi sofistikovaný systém, který umožňuje nejenom provádět instalování a odinstalování, ale také kontrolu vazeb mezi balíčky a kontrolu jejich závislostí (společné knihovny, ...). V neposlední řadě také udržuje v systému přehlednost, konzistenci a umožňuje monitorovat a verifikovat změny, které od instalace nastaly. Systém, o kterém zde mluvíme, se nazývá RedHat Package Manager (RPM).

Nyní však ke zvlášnostem při instalaci systému. RPM není totiž jedinou vlastností, kterou se distribuce RedHat odlišuje od ostatních. Tím dalším velmi významným rozdílem je široká škála možností výběru zdrojů, ze kterých lze instalovat. Pomineme-li klasické možnosti, jako jsou diskety, pevný disk či CD-ROM, můžete instalovat ze sítě. Zde si lze vybrat ze dvou protokolů pro přenos souborů, ftp či nfs. Veřejných serverů, odkud je možné instalovat, je opravdu dost a jediným problémem tedy může být propustnost linky (komutovaná není příliš vhodná).

Už v instalační fázi vás udiví široká podpora všemožných hardwarových zařízení. Instalovat lze totiž nejen z "běžných" (E)IDE disků a CD mechanik, ale také ze zařízení připojených na SCSI adaptéry rozličných typů, či dokonce ze zařízení připojených pomocí technologie PCMCIA. Na síť přitom můžete být připojeni opět širokou škálou síťových karet (včetně typů PCMCIA).

Jak probíhá vlastní instalace? V prvním kroku je nutné vyrobit bootovací diskety - může být jedna či dvě. Z první se přímo bootuje a vystačíte s ní, pokud chcete instalovat z CD-ROM či nfs. Jindy je nutná druhá disketa, kde jsou další komponenty systému nutné pro instalaci. V nejnovější verzi distribuce (4.2) je druhá disketa nutná pouze pro PCMCIA zařízení. V budoucnu se také počítá s tím, že bude možno bootovat přímo z instalačního CD-ROM.

Po nabootování se spustí instalační program provázející vás formou dialogů celou instalací, která má dva režimy a několik fází. Nejprve je nutné vybrat zdroj distribuce (pevný disk, CD, síť) a poté se navazuje spojení se zdrojem (inicializace, cesta k souborům, ...). V dalším kroku se provádí volba režimu instalace. Instalaci lze provádět tzv. "na zelené louce" (potom je pochopitelně nutné provést mnohem více úkonů), nebo můžete provést upgrade už nainstalovaného systému. V druhém případě je podmínkou, že to musí být RedHat Linux verze 2.0 a vyšší. Upgrade provádí výměnu softwarových balíků za novější verze s tím, že v maximální míře zachovává původní konfiguraci a samozřejmě také konzistenci systému. Lví podíl na tomto procesu má technologie RPM.

V první řadě je nutné rozdělit disk na části (partitions). Dělení má několik důvodů: bezpečnost, oddělení systému od dat, strategii zálohování, použití částí pro odkládací prostor (swap) apod. Pro rozdělení disku (či disků) je během instalace k dispozici standardní program fdisk (ne nepodobný svému bratříčkovi v DOS).

Když je disk rozdělen, je nutné jednotlivé části naformátovat (vytvořit souborový systém) a inicializovat odkládací prostor.

Potom už lze přistoupit k vlastní instalaci balíků. Výběr toho, co instalovat chcete a co ne, lze provést několika způsoby. Buď si vyberete jednu z nabízených možností (konfigurace pro vývojáře sofwaru, pro multimédia, DTP, celý RedHat apod.), nebo můžete konfigurovat instalaci přímo. Balíky jsou přitom uspořádány do hierarchické struktury, ve které se lze pohybovat a zaškrtávat, co chcete do instalace zahrnout. Ke každému balíku je k dispozici stránkový popis toho, co obsahuje a jakou má funkci. Závislosti balíků jsou samozřejmě kontrolovány.

Je-li výběr hotov, lze spustit instalaci, která probíhá již bez nutnosti zásahů člověka, takže čas v této fázi můžete trávit smysluplněji než před obrazovkou monitoru.

Instalace je zakončena vytvořením bootovací diskety a konfigurací zaváděcího programu v Master Boot Recordu (MBR) bootovacího disku.

Martin Brachtl, Lukáš Mikšíček


Na další stranuNávrat na titulní stranuVyhledávání informacíNa další stranu
Copyright Vogel Publishing s.r.o. 1998
reprinted and translated with
the author's permission
CHIP
Září 1997 str.170